Lidé nedocházejí do zaměstnání jenom tak pro zábavu nebo proto, že by bez práce nemohli být. Činí tak výhradně nebo aspoň v první řadě proto, že si tímto počínáním chtějí zajistit prostředky na svoji obživu, chtějí si tu vydělat. A protože život něco stojí, vybírají si zaměstnání, ve kterém si vydělají podle svého názoru dost. A pokud chtějí mít dost, touží především po dostatečně vysoké pevné složce platu, kterou by měli za všech okolností dostat. Podobně jako u holubů a vrabců tu totiž platí, že je lepší tarif v hrsti, nežli pohyblivá složka ve hvězdách.
Zajímavé je pak pro takové zaměstnance nejen to, kolik si vydělají, jako i to, jaká je jejich hodinová mzda. Protože jak může výpočet čisté mzdy na hodinu ukázat, není zaměstnání jako zaměstnání. I když dva lidé dělají totéž, nedostanou vždy totéž, respektive na tutéž výplatu dělá někdo od nevidím do nevidím, zatímco ji má někdo jiný v kapse, i když se pomyslně v práci ani neohřeje.
Každý, kdo pracuje na hlavní pracovní poměr, či uzavřel se svým zaměstnavatelem nějakou pracovní dohodu, pak má zákonem zajištěnu minimální mzdu a také zaručený hodinový příjem, pod který odměna za práci nesmí klesnout. Je tomu tak proto, aby nebyla ohrožena ničí životní úroveň, aby každý mohl žít jako člověk.
Možná je to dobře, možná také ne. To jak se to vezme. Je totiž na jednu stranu relativně nepochopitelné, že by měl leckdo žít takzvaným normálním životem za těch řádově patnáct tisíc měsíčně, jež činí minimální mzda při průměrné hodinové mzdě 90,50 Kč, na druhou stranu je ale samozřejmě logické, že je celá řada profesí, u nichž se nevyplatí zaměstnat někoho vzhledem k tomu, že jeho činnost nevynese ani tolik. A tak to leckdy zaskřípe.
Ale nic na světě není dokonalé. A tak můžeme být spíše rádi, že je tu aspoň nějaký limit nastaven. Kdo ví, za kolik bychom jinak byli nuceni pracovat.